Moje cesta k sebeřízenému vzdělávání byla poměrně dlouhá. Jako
mladý, čerstvě vystudovaný učitel angličtiny a společenských
věd jsem měl jasnou vizi změn ve školství, které prosadím (na
škole, kde budu působit, i v systému). Bohužel jsem zjistil, že
nejen kolegové, ale také rodiče nejsou na změny vůbec připraveni,
nechtějí je. Takže jediné, co jsem mohl ovlivnit, byl průběh
vlastních hodin a projektů, které jsme se studenty dělali v našem
volném čase nad rámec výuky. A tak jsem začal hledat i jiné
cesty…
A jak to tak bývá, když je člověk připraven, vesmír vždy
nabídne cestu. V roce 2016 jsem nejprve narazil na Duši K, kde jsem
poprvé slyšel o konceptu unschoolingu a svobodného vzdělávání.
Poté jsme jako učitelé prošli školením sborovny s paní
Nováčkovou – Respektovat a být respektován. Následovaly film
Summerhill, beseda s tehdy ještě chrastavskou Sudbury školou u
Fryče, kniha Petera Graye Svoboda učení a další… Na festivalu
Žijící srdce jsem s Vlkovými a Kandlerovými diskutoval o
vzdělávání, výchově a dalších souvisejících věcech, až jsem
se do hloubky ponořil do tohoto konceptu. Svobodné vzdělávání
rezonovalo s mou duší a srdce mi říkalo, že bych toho chtěl být
součástí… Po roce v Kanadě, kdy jsem si ujasnil priority, se
otevřela možnost stát se dobrovolníkem v liberecké Sudbury škole.
S radostí jsem této možnosti využil, vděčný, že mohu na tuto
cestu s komunitou podobně smýšlejících lidí vykročit.
Koncept svobodných škol mi dává smysl, protože už od mala učí
děti přebírat zodpovědnost za svůj život tím, že jim dává
svobodu si ho řídit (minimálně po dobu pobytu v naší komunitní
škole). A také mě baví rovnocennost vztahů dítě – dospělák
(parťáci na společné cestě) i snaha vytvářet podnětné a plně
respektující prostředí pro rozvoj každého člena komunity (tedy i
mě). Užívám si to, že je můj den naplněn učením se spolu s
dětmi. To probíhá neustále, žijeme ho – hrou, povídáním si i
společným bádáním o věcech, které nás zajímají.
